Založiť novú webovú stránku alebo e-shopChcem nový web

PRAVDA O HLBOKOM DREPE A JEHO 10 VÝHOD.

http://www.coretraining.cz/2014/02/pravda-o-hlubokem-drepu-a-jeho-10-vyhod/

 

DLHODOBÁ ŠPORTOVÁ PRÍPRAVA HRÁČOV    / prebrané zo SZLH /

http://www.hockeyslovakia.sk/userfiles/file/Vzdelavanie%20rodicov/Dlhodoba-sportova-priprava.pdf

HOKEJ SA HRÁ ĽAHKO.......ALE Z TRIBÚNY

http://www.hockeyslovakia.sk/userfiles/file/Vzdelavanie%20rodicov/Hokej-sa-hra-lahko.-z-tribuny.pdf



DESATORO PRE RODIČOV A FANÚŠIKOV

 
 
- Fandite a povzbudzujte
- Nenadávajte a nekričte na nás
- Nekritizujte a nehodnoťte spoluhráčov z nášho, ale aj súperovho družstva
- Neraďte nám, čo máme na ihrisku robiť, nato máme svojho trénera
- Rešpektujte nášho súpera
- Hlavný cieľ nie je výhra, ale radosť z hry
- Zatlieskajte súperovi, pokiaľ zvíťazil
- Nenadávajte rozhodcovi, je to tiež človek, ktorý môže urobiť chybu
- Nechcite výhru za každú cenu
- V živote ide o viac ako o hokej
- Hokej je hra, nie vojna
 
DETSKÁ PROSBA NA ZÁVER
 
Prosíme, dodržujte tieto pravidlá a pripravte pre nás ale aj pre Vás príjemné a zábavné hokejové prostredie, kde je hlavným cieľom radosť z hry. Pokiaľ nie ste schopní tieto pravidlá dodržať, nie ste našimi pravými fanúšikmi a my deti Vás prosíme, zostaňte doma!


Oznam : 13.6.2013

Na tejto stránke by som chcel sem tam poskytnúť informácie rodičom, ale aj hráčom, čo je nové, čo je dobré, čo je vhodné,čo sa smie a čo nie. Nie všetko bude z mojej hlavy, ale nikto z neba múdry nespadol. Obzor okolo hokeja a hlavne malých hokejistov si treba stále zlepšovať a preto aj takýmto spôsobom vám chcem poskytnúť informácie.

Hneď prvý príspevok, ktorý uverejním, som na web uverejnil asi pred 5-6 rokmi, ale znova som si na neho spomenul, keď som sa vrátil trénovať malé deti. Musel som trocha surfovať a googliť, ale podarilo sa mi to nájsť v origináli. V tých rokoch bol veľmi aktuálny, ale aj teraz po rokoch nič nestratil a povedal by som, že je ešte aktuálnejší.Tak ako píše pán na stránke v dnešnej dobe plnej nástrah. Kto vydrží až do konca, určite si tam nájde veľa poučného pri vašich dlhých potulkách po zimných štadiónoch.Text som neupravoval, prebral som ho z jednej výbornej českej stránky a aj touto cestou sa chcem poďakovať autorovi.

BEDEKER hokejového rodiča:

Pro někoho notoricky známé čtení, někdo si počte poprvé. Každopádně když nic jiného, tak tento článek by si měl přečíst určitě každý, kdo kdy vážil s potomkem cestu na zimní stadion. Osobně jsem v některých zmiňovaných pasážích udělal jinou zkušenost, ale jelikož mám stejně jako autor i já už staršího syna ve věku hrozících stříkaček a také jsem tedy něco zažil, troufám si tvrdit, že komplexnější a realističtější materiál tohoto zaměření nikde nenajdete.

Zdroj: http://www.mladyhokej.cz (dnes už nefunkční)

K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala před týdnem jedna paní v červeném kabátě, která v pozici neúnavného regulovčíka neustále cosi pokřikovala na svoji ratolest při utkání minihokeje třetích tříd. Čekal jsem na svého syna, který ve vedlejší hale právě dohrál utkání v extralize juniorů a já s ním potřeboval vyřídit pár maličkostí. Nežijeme spolu, bydlí na ubytovně a za rok bude maturovat. Paní v červeném kabátě mi připomněla mé hokejové rodičovské začátky, sobotní ranní vstávání v pět hodin a odvozy syna do okresního města na stadion, kde jsme v šesti letech s hokejem začínali. Když synovi bylo devět, vyhráli jsme Nagáno a rok nato se zimák zaplnil klučiny snad z každého stavení, každý chtěl mít přeci doma svého Haška nebo Růžičku. Za dva tři roky se všechno vrátilo do normálu, vydržela podle mého odhadu necelá pětina. Přestěhovali jsme se do jiného města, bydleli téměř u stadionu a s hokejem jsme srostli. Až v širší reprezentaci šestnáctek jsem začal věřit, že by se kluk hokejem jednou mohl i živit, byla tu ale volba mezi studiem a hokejem. Naštěstí se dostal na školu, kde měl ředitel syna fotbalistu, takže měl pro sport pochopení. Následoval opět přestup do jiného klubu a smlouva, dohady kolem odstupného, agent a odchod syna na ubytovnu. Dojížděním se to prostě už zvládnout nedalo, je to o čase i o penězích, kluk vyletěl z hnízda o něco dřív než měl. S manželkou jsme se rozvedli, už nás nespojoval potomek ani hokej, prostě jsme každý šli svou cestou. Takže by se vlastně dalo říct, že jsem čtvrtinu svého života zasvětil hokeji, ač sám jsem kromě pár zápasů s klukama na rybníce hokej vlastně nikdy nehrál. To všechno mi prolétlo hlavou při sledování té paní v červeném kabátě, která ani netuší, jak jí možná hokej jednou změní život. Od té doby na to myslím. Každoročně je tady MS a někdy i olympiáda a když jsou úspěšné, zase se zaplní zimáky hokejovými cvrčky. Příklady prostě táhnou a to je dobře. V té trochu nostalgické náladě mě napadlo, že když táta (nebo máma) poprvé svému klukovi nazujou brusle tak toho o hokeji a o dění kolem něho vědí strašně málo. Neexistuje žádný bedekr rodiče mladého hokejisty a tak se vám může stát, že kolikrát na stadionech dáváte bezmezně důvěru lidem, kterým, když je blíže poznáte, byste nesvěřili ani svý rybičky v akváriu při cestě na dovolenou. Protože už asi rok sleduju vaše stránky a myslím si, že jsou dobré a hodně čtené, rozhodl jsem se, že se pokusím o sestavení takového Bedekru pro rodiče vyjukance, kteří -jako já před lety- poprvé přijdou se svým synem nebo dcerou na zimní stadion a prostě Ani netuší… …tak jako já jsem netušil. Tenkrát ovšem internet měl málokdo doma a tak se informace sbíraly jak mohly: od známých, z novinových článků místního tisku, náborových letáčků. A tak jsem sedl a napsal svůj BEDEKR RODIČE MLADÉHO HOKEJISTY. Berte ho nebo ne, není nijak univerzální, jsou to jen lety posbírané zkušenosti taťky z vývoje jednoho mladého hráče.

1. KDY ZAČÍT
Jsem přesvědčen, že ideální věk pro začátek hokejového výcviku na ledě je kolem šestého roku. Když jsme poprvé přišli na stadion „držet židli“, kolem se proháněli klučinové s nápisy Jágr, Hašek, případně Pepa a já myslel, že je můj kluk bude těžko dohánět. Když se ve třetí třídě začal hrát hokej na celé hřiště, byl můj syn jeden z nejlepších bruslařů v družstvu a naopak se začaly viditelně projevovat chyby v bruslení u kluků, kteří se proháněli po ledě od tří nebo čtyř let. Tím nechci říct, že je špatně, když čtyřletý klučina umí bruslit. Něco jiného je jednou za čtrnáct dní nazout brusle a jít na veřejňák, něco jiného je zatěžovat kotníky čtyřletého dítěte dvakrát třikrát do týdne bruslením. Šmatlání a drobení skluzu se pak těžko odstraňuje, navíc na malém prostoru jsou snadno tyto chyby přehlédnutelné. Hokejku měl kluk ovšem už od tuším tří let, kdy jí dostal k vánocům. Po třech letech hraní s tenisákem a hokejkou na dvorku jsem nabyl dojmu, že by se mohlo jednat o hlubší zájem o hokej, navíc se tato průprava později ukázala výhodou.

2. KDE ZAČÍT
Zkoušet „držet židli“ je možno na zimáku, který je nejblíž k místu vašeho bydliště, jakmile se ale vaše ratolest rozbruslí, vyplatí se vám objet pár zimáků dejme tomu v okruhu 30 – 40 kilometrů. Tuto sondáž nepodceňujte, opravdu se vyplatí a může vám později ušetřit spoustu peněz i času. Všímejte si zejména kdy mají jednotlivé ročníky trénink (obvykle se tento systém lety moc nemění), kolik je ve vašem ročníku dětí a kdo všechno pomáhá na ledě, všimněte si osobnosti hlavního trenéra i trenérů ve vyšších třídách. Všimněte si i rodičů ve vašem ročníku (budete s nimi trávit spoustu času), jejich povahových vlastností a souhry s trenérem. Nebojte se zeptat, otipněte rodiče-aktivistu, který již je, nebo patrně bude vedoucím družstva. Zeptejte se jak je to ve škole ve vyšších ročnících a jestli má klub takzvané hokejové třídy. Tyto třídy nejsou moc velká výhoda – snadněji je v nich sklon k autoritářství a k ponorkové nemoci, zvláště chybí-li druhé pohlaví. Hlavní však je, že takto vybavený klub většinou hraje soutěže na třídy a ne na ročníky, což je silná nevýhoda hlavně pro odložené školáky – ti hrají potom až do 15 let s o rok mladšími vrstevníky a přechod do dorostu je pro ně obtížnější. Proto tedy, pokud klub hraje na třídy, bezpodmínečně se informujte, jak posouvá starší nebo talentované hráče. Naprosto rozhodující je však trenérský kádr. Kvalita trenérských licencí je podmínkou, dobrý trenér musí mít alespoň licenci B (školení takového trenéra trvá 1 rok), licence C je hotova za zhruba za 1 týden a je dobrá tak pro taťku asistenta. A zde další pozor! Pokud má trenér nebo asistent v družstvu svého synka, může to být později zdrojem opravdu VELKÝCH problémů. Neříkám, že tam kvůli tomu nemáte dávat svého syna, protože v tak nízkých ročnících, kde začínáte, je to skoro 80% praxe, ale měl byste si nechat otevřená zadní vrátka. Proto než se k takovému kroku definitivně rozhodnete, měl byste si pozorně prostudovat další dvě pasáže: TRENÉR a KLUB. Také si zjistěte kolik, jak a komu se platí příspěvky, zda mají družstva své samosprávy nebo sdružení a jak jsou tyto složky vázány na klub. Důležitá je také pomoc v první hokejové výbavě. Výstroj není nijak levná a vy nevíte, zda jí ještě za rok budete potřebovat.

3. TRENÉR
Opravdu nejdůležitějším článkem ve sportovní přípravě vašeho syna je však trenér – osoba, která může vaši ratolest výrazně hokejově urychlit nebo ještě výrazněji zakopat – a to při relativně stejném talentu vašeho syna k této krásné kolektivní hře. Trenérů za žákovskou kariéru vaše ratolest vystřídá asi čtyři až šest – dívejte se proto i do vyšších ročníků a také na fluktuaci trenérů v klubu. Trenérům by VŠICHNI rodiče (i děti samozřejmě) měli zásadně vykat a trenér by si od rodičů měl umět držet výraznější odstup. Narazíte-li na výrazné tykačky některých taťků, je to podhoubí pozdější korupce a prosazování jedinců s nižší výkonností – na úkor těch druhých, samozřejmě. Trenér by měl mít svého vedoucího, kterého by měli volit ze svého středu rodiče. Trenér by se neměl vyhýbat diskuzi s rodiči, ta by ale měla být VŽDY veřejná, stačí schůzka 2x do roka, na které trenér představí svoji koncepci a vyslechne názory rodičů. Ostatní má řešit vedoucí družstva. Trenér má být autorita ale děti by se ho neměli bát. Trenér by měl vědět o eventuální individuální přípravě vašeho syna (například doplňkový sport) a neměl by ji bezdůvodně zakazovat. VŽDY by měl mít zájem seznámit se s trenérem, který provádí individuelní přípravu vašeho syna. Vyvolává mě úsměv na tváři, když trenéři šmahem zakazují jakoukoliv jinou přípravu, aniž se s ní měli snahu seznámit. Přitom se pak v televizi při interview s hráči z extraligy nebo NHL dozvíte, že všichni v mládí dělali něco navíc, hráli zápasy za dva kluby, měli svého trenéra na krasobruslení atd. atd. Jak je to možné, když je to zakázané? Rozumný trenér by se měl umět rozumně rozhodovat ale měl by umět i vysvětlit přespříliš aktivním tatínkům, že je proti, protože kluk neroste, na jeho trénincích podává pak slabší výkony nebo že individuelní trénink, který kluk absolvuje pod vedením nějakého taťky mu spíše kazí styl. Tento poslední argument bývá většinou bohužel pravdou a proto rozhodnete-li se zlepšovat své dítě i mimo klub měli byste vždy jít ke Kovářovi a ne Kovaříčkovi. Pak je ovšem na zvážení, jestli to trenér přenese přes své ego, i když by z toho měl teoreticky profitovat on. Ale jsme holt Češi, co naděláte.

4. KLUB
Zde moc na výběr nemáte, musíte si ale umět tvrdě prosadit svou. Je třeba si uvědomit, že bohužel ke škodě pro náš hokej jsou Stanovy hokejového svazu pouze adaptované z dob komunismu na tržní prostředí (nebál bych se dokonce použít slovo nabastlené) a tak většina norem nevyhovuje současným požadavkům, kdy si rodiče platí přípravu svého dítěte téměř stoprocentně ze svých prostředků. Bohužel ČSLH se postavil v preambuli svých stanov (ČSLH je občanské sdružení) do role organizátora hokeje v ČR a tak nemáte prakticky jinou možnost, než aby váš syn byl na ČSLH registrován. Tím se ovšem musí podřídit těmto nabastleným normám. Přihláška obvykle přichází ve 2.třídě, vypadá nenápadně ale v mnohém snese srovnání se starou českou pohádkou Dalskabáty – teď se budeš mít dobře ale až přijde čas důrazně ti připomeneme, že ses nám před lety upsal. Mám na mysli především přestupy, kdy nemůžete ze své vůle přestoupit z klubu do klubu i když k tomu máte pádné důvody a to i když se přestěhujete do jiného města. To vás klub pustí na hostování ale stále patříte jemu i když už se na hokejovém vývoji vašeho syna nepodílí. Ale i zde nejsou podmínky stejné a zase je to zbastlené – například z Prahy do Prahy nebo z Brna do Brna vás nemusí klub pustit ani na hostování. To jsou ale paradoxy, co? A proto radím Smlouvu s Čertem podepisujte vždy na 1 rok (sezonu). To Stanovy ČSLH nezakazují a Co není zakázáno, to je povoleno, Ústava zaplať pánbůh platí i v českém hokeji. Případně můžete napsat: Souhlasím s výhradou možnosti bezúplatného přestupu po skončení sezony 200x/200x+1. Pokud je o vaši ratolest v klubu zájem, bude sice vedení brblat ale nakonec bude souhlasit. Další možností je podepsat a nechat si vypodpisovat prázdný přestupní lístek (2 podpisy oprávněných pracovníků klubu). Zde je ovšem riziko platnosti podpisů při výměně managementu klubu. Jedno odbočení: Pokud by váš syn či dcera s hokejem sklončili, nechte si vrátit registračku. Je to váš majetek, odregistrovat se můžete sami (znovu zaregistrrovat však až za jeden rok) – v klubu má ovšem vaše nezrušená registrace cenu zlata – při nedostatku dětí je možné, že se jméno vašeho dítěte objeví později na soupisce třeba šesté třídy; v žákovské lize musí být totiž v každém družstvu alespoň 17 originálních hráčů a tak při nedostatku dětí je vaše nezrušená registrace v klubu lacinou černou duší. Takové kluby potom často přehazují zápasové dny dvojtřídek aby hráči mohli hrát jednou za mladší, jednou za starší a tím klub mohl ovlivnit výsledky – ale to už je jiná story. Rozumný klub poznáte podle toho, že management vaše důvody pochopí a nabidne vám individuelní přístup, třeba roční opci a později možná smlouvu, kde jsou jasná pravidla. V tenise je tato praktika smluv běžná již od 9 let. I v hokeji jsou některé kluby, které uzavírají s hráči smlouvy v žákovském věku (prostřednictvím jejich zákonných zástupců, samozřejmě). Stanovy ČSLH smlouvy či registraci na dobu určitou nezakazují, pro kluby je ovšem pohodlnější argument: “Aby váš syn mohl hrát zápasy, musíte podepsat registraci. Je to jen formalita.” Houby formalita – Smlouva s Čertem!
Za dob žákovské kariéry svého syna jsme prošli čtyřmi kluby – od těch rozumných až po ty, které například plošně zakazovaly dětem účast na některých letních hokejových školách (jak jsem později zjistil aby si je neokoukli trenéři z jiných klubů) a naopak prosazovali hokejové školy, kde byli sami instruktory a měli navíc “procenta” za přivedené děti.

5. DRUŽSTVO
Integrace vašeho syna v družstvu je velmi důležitá. Ale ještě důležitější je vaše integrace v družstvu rodičů. Radím ze začátku více poslouchat než hned první týden “Dávat hodiny” zaručeně dobrých rad. Své názory jistě prosadíte lépe postupně a takticky. Každý rodič si myslí -nebo alespoň touží- že má doma Jágra a proto zákulisní boje bývají na denním pořádku a skoro každé družstvo rodičů, které je ve 3.třídě výborná parta vypadá v 8.třídě jako soutěžící z 20.dílu seriálu Kdo přežije. Jelikož většinou každé družstvo až na pár vyjímek centrálních sponzorů musí být ekonomicky soběstačné, je dobré si pohlídat finance včetně “nezjištnosti” drobných nebo rádoby utajených sponzorů. Je dobré, když má družstvo samostatný účet u banky, který hlídá kromě vedoucího družstva i jakýsi finančník a každá akce je samostatně přehledně vyúčtována podle hesla Dobré účty dělají dobré přátele. Jakýsi rezervní fond například pro případ soustředění nebo turnaje je ale na místě. Ale musí být naprosto jasné, kolik peněz jde klubu a kolik zůstává družstvu. Ideální je, když je každé družstvo právnický subjekt (například občanské sdružení). Může totiž snadněji přijímat dary od sponzorů a společně s klubem žádat obec například o dotace na hokejový turnaj a podobně. V rámci objektivity by vedoucí družstva a finančník měli být voleni vždy na celou sezonu tajnou volbou. Organizace a výše příspěvků může být různá. Od jednotné sumy na všechno až po základní sumu příspěvků a startovného na jednotlivé zápasy. Za svoji cestu žákovským hokejem jsem platil za svého syna různě. Nejméně 600Kč měsíčně, nejvíce 1000Kč měsíčně v mateřském a současně 2400Kč v hostujícím klubu. A ještě jedna rada: NIKDY emotivně nehodnoťte výkony své ratolesti před ostatními. Pokřiky jezdi, dělej, přihraj a podobně upozorní mnohdy na nedostatky, kterých si ostatní všimnou až po vašem řevu. Věřte, že v danou chvíli hraje vaše ratolest tak, jak nejlíp umí. Na zápasech se dobře bavte a kolektivně fanděte. Upřímně pochvalte ostatní hráče, rodiče vás za to budou mít rádi a budou o vás říkat, že hokeji rozumíte. Blbce nekritizujte. Jejich kritika vám stejně nepomůže. Věřte, že časem odpadnou sami.

6. TRÉNINKY A ZÁPASY (A JEDEN STRAŠIDELNÝ SCÉNÁŘ)
V nižších třídách hokejové základny bývá více hráčů, neboť se počítá s větším odpadem mladých Jágrů, obvykle se do 3.třídy hraje minihokej na šířku 1/3 hříště. Od 3.třídy se začíná hrát na celé hřiště se zvládnutím ofsajdů, zakázaných uvolnění a střídání ve hře. Zde by si hráči měli vyzkoušet všechny herní posty, včetně vhazování a třeba i brankáře, protože nikdy nevíte… – například Hašek hrál ve třetí třídě ještě centra. Od 4.třídy začínají tabulkové celoroční soutěže, které nejsou hrány turnajově. Pokud družstvo má více hráčů než 20, má nyní smysl jej rozdělit na dvě poloviny a buďto hrát dvě soutěže, nebo druhá část alespoň přáteláky. Jezdit s nimi může asistent. Všichni by měli ovšem trénovat společně. Znám trenéry, kteří v pohodě zvládnou samostatně 30 dětí na ledě v obrovském tempu a mají přehled a naopak trenéry, u kterých 15 dětí stojí při cvičení fronty jak za Husáka na mandarinky a trenér v tom má zmatek. Neříkám, že byste do toho měli kecat, spíše je to další hledisko pro výběr nebo změnu klubu. Fakt, že všichni hráči, kteří trénují, by měli dostat šanci hrát v zápasech nesmí být v tomto věku praktikován tím, že se hraje na 4 až 5 pětek. Slabší hráči samozřejmě udělají v utkání více chyb a v družstvu vzniká umělá kastace: úspěšnější hráči svádějí vinu na slabší a ti z toho mají trauma. Zde je na místě právě to rozdělení na 2 skupiny s motivací migrace hráčů, kteří jsou výkonnostně na hranici. Pro slabší hráče ve druhé skupině je pak dobré najít úměrné soupeře. Ve 4. a 5.třídě by každé družstvo mělo hrát 50 až 60 zápasů za sezónu (hraje se ještě 3x 15 minut) a každý hráč by měl být cca 35 až 40% času na ledě. Z uvedeného plyne, že zápasy by se měly hrát na tři formace při stažení na 2 pětky v některých závěrech utkání. Hráči tak mají možnost poučit se z chyb, které ve hře dělají a nejsou stresováni z toho, že udělají-li chybu, půjdou si sednout a nebudou už mít šanci si v zápase vyzkoušet, jak ji už příště neudělat.
V kategorii mladších žáků (6. a 7.třída) se láme chleba. Zde již obvykle nezbývá čas na nápravu chyb bruslení, družstva se výrazněji profilují, někteří končí s hokejem z důvodu slabší výkonnosti nebo nedostatku času (jiný sport, víceletá gymnázia), nastupuje větší fyzická zátěž (hraje se 3x 20 minut a obvykle přibývá trénink navíc). Nastupují kombinace na úkor sebeprosazení. Perspektivní hráč má mít více asistencí než branek (1:1,5 až 1:2). Pokud tomu tak je, měl by ho trenér vyzkoušet ve vyšším ročníku. Nejprve tréninkově, postupně i v zápasech se slabšími soupeři. Pokud tak neučiní, měl by to být signál k úvaze o odchodu na hostování do kvalitnějšího klubu. Pokud trenér nebo management klubu odmítne hostování, zhodnotí se právě zde vaše ústupnost při podepisování Smlouvy s Čertem a nastupuje Strašidelný scénář. Vaše ratolest v období prepubertálního věku nutně potřebuje větší konkurenci silnějších hráčů, jinak to ostatní na něho začnou hrát, on se sice stane lídrem (poměr gólů a asistencí se otočí), vypadá to skvěle, vás to stojí víc panáků za hattricky ale pro hráče samotného to žádný valný efekt nemá. Pokud tato situace pokračuje ještě ve starších žácích (8. a 9.třída), obvykle je to cesta do pekel (Čert stále trvá na vašem setrvání v klubu, vždyť mu právě váš syn dělá výsledky!) Ale takový hráč se později jako prvoročák v dorostu neprosadí (tam góly střílí druhoročáci, prvoročáci mají za úkol vybojovat puk a hlavně gól nedostat) a tak obvykle takový hráč končí s hokejem. V dorostu je totiž vlivem dvouleté kategorie také dvojnásobný přetlak hráčů a extraligové kluby dávají ZDARMA i své slabší hráče vyhrát se do nižších dorosteneckých soutěží. Obvykle jsou to kvalitní hráči a tak po nich i váš klub sáhne raději a pro vašeho lídra nezbývá náhle po několika měsících v dorostu místo. Najednou má spoustu času, kamarády zná jen z hokeje, na holky neměl čas a tak ho zblbne obvykle hned ta první. Navíc si má chuť pořád něco dokazovat (ještě vloni byl přeci lídrem), je tu větší možnost kriminality z nudy, sklony ke gemblerství… Hrozná představa? I to může být jeden z důsledků vaší laxnosti při podepisování registračky ve druhé třídě! Je to sice extrémní scénář, ale zdaleka není nemožný.

7. DOROST A JUNIOŘI
Když se strašidelný scénář nenaplní a vaše ratolest postoupí z deváté třídy do širší přípravy dorostu, máte vyhráno pouze zdánlivě. Ve většině klubů přestáváte platit příspěvky, v některých dostanete smlouvu a základní výstroj. Za ušetřené peníze ale nejedete na Havaj, nýbrž je z hrníčku “klub” přesunete do hrníčku “škola”. Vaše pubertální ratolest totiž bude moci navštěvovat jen takový střední ústav, který bude ochoten ho pravidelně vícekrát za týden uvolňovat (zápasy se hrají i na opačném konci republiky a většinou se spojují do dvou dnů) – a to jsou většinou školy soukromé. Jelikož většinou vaše ratolest nemá vyhraněnější zájem o nic jiného než o hokej, je výběr neutrálních oborů ta správná volba a v tušení, že možná vám jednou tu Havaj zaplatí, rád zaplatíte školné. Psychicky je přestup ze žákovské do dorostenecké kategorie největší pecka pro celou rodinu. Změna školy, často i klubu, fyzická příprava a puberta zamávají s celou famílií tak, že se vám o tom před lety ani nesnilo. Na druhé straně vás začínají těšit pozitivní výsledky. Často jsem si vzpomněl jak bylo dobré ve čtvrté třídě každodenní běhání na břehu zatopené pískovny při ranním venčení našeho psa, později pak zákaz používání výtahu v našem novém bydlišti v devátém patře paneláku, kam jsme se kvůli hokeji přestěhovali. Vzpomněl jsem si i na krasobruslařku Lenku, která mého syna týrala rok skoro každý týden v neděli o veřejném bruslení, zatímco ostatní odpočívali po dopoledním zápase… V širším výběru dorostu, kde je 35 – 40 hráčů a vezmou jen pár prvoročáků si na to několikrát vzpomněl i můj lehce pubertální syn.

Naštěstí pro něj si ho trenér „oblíbil” natolik, že ho trápil víc než ostatní prvoročáky a možná taky touto zásluhou se dostal do širšího výběru šestnáctek. Zde se při třech trénincích projevila další výhoda: díky našim dvěma přestupům v žákovské kategorii se musel rychle přizpůsobit novým hráčům i stylům tréninku a tak i zde dokázal zhodnotit tyto své zkušenosti. Přišla tedy reprezentace a následně smlouva s agentem. Právě ten zařídil střídavé starty v nižší soutěži a tak mohl být syn za rok jako druhoročák takzvaně vystrčen do juniorů. Klub hraje extraligovou soutěž, syn má výhodnou smlouvu a zdá se, že v hokeji ještě svého zenitu nedosáhl. Na zápasy se už chodím dívat jenom občas, někdy se tam sejdu i se svou bývalou ženou. I když jdeme po zápase každý svou cestou, mám dojem, že oba víme, že jsme pro svého syna v mládí udělali maximum. Vyšlo to, i když jsme za to zaplatili cenu změny našich osobních životů. Prakticky jsme neměli jiné známé, než jiné hokejové rodiče a s odchodem syna na internát jsme si s náhlým nárůstem volného času nedovedli společně poradit. Důvody jsou vlastně stejné jako ve výše popsaném strašidelném scénáři, s tím rozdílem, že ona ani já bohudík nelítáme se zapíchnutou stříkačkou po městě, nevykrádáme auta a nedráždíme automaty. Holt jiná generace. Skvělé je (hlavně pro něj), že našeho syna ještě neopustila myšlenka nám naši kdysi vysněnou roční pauzírovací dovolenou na Havaji ze svého platu profesionálního hokejisty jednou zaplatit.

Bedekr rodiče mladého hokejisty je u konce. Jestli jste to dočetli až sem, můžete nebo nemusíte se mnou souhlasit. Možná, že jste při hokejovém vývoji vašeho mladého Jágra nasbírali zcela jiné zkušenosti. Je to možné. Smyslem tohoto článku není univerzální recept na svíčkovou. Je to spíš bramboračka, která v každé kuchyni může mít jinou příchuť. Máte-li chuť, napište svůj recept. Pomůže určitě začínajícím kuchařům i kuchařkám najít cestu k té SVÉ chuti.

Váš kolega TAŤKA

P.S. Moc a opravdu upřímně děkuji všem, kteří se o mého syna v průběhu jeho hokejového růstu starali a stále starají. Možná jsme měli jen trochu více štěstí na lidi, než ty ostatní. Jsem však přesvědčen, že bez jeho vlastní píle a současné důslednosti nás rodičů by jeho cesta dříve nebo později uhnula někam stranou. Ale nechtěl jsem popsáním našeho příběhu glorifikovat úspěchy svého syna a jeho trenérů. Chtěl jsem jen paní v červeném kabátě i ostatním mamkám a taťkům našeho hokejového potěru ukázat některé útrapy a úskalí na dlouhé cestě vývojem současného mladého hokejisty. Mohou se mnou souhlasit nebo taky ne. Jen na nich ale záleží, zda i v budoucnu bude na našich hokejových stadionech víc Jágrů, Hašků, Moravců a Eliášů, ze kterých za čas vyrostou noví Bukačové, Růžičkové nebo Hlinkové – ať už na mezinárodní nebo třeba „jen” regionální úrovni.

 

TOPlist